Prožil jsem krásná fotbalová léta aktivní hráčské kariery a já děkuji Pánu Bohu, že mi dal zdraví a možnost radovat se tak dlouho. Miluji fotbal a dal jsem mu všechno, svůj volný čas, čas rodiny, čas který ale stál za to.
Když jsem začínal jako šestiletý a poprvé trénoval na škváře naproti Bohemce, tak jsem poprvé ochutnal, jak krásné chvíle ti může sport dát (a to jakýkoliv). Prožil jsem v Bohemce (Behemians forever) nádherná léta s mými fotbalovámi kamarády jsem vyrůstal a rodina mě podporovala. Dostal jsem nabídku i na jiný sport v průběhu let při náboru na základní škole, ale zůstal jsem věrný své lásce – fotbalu. Vojna mi vzala možnost poprat se v Bohemce o místo v sestavě, ale přes krátké angažmá v Braníku a Rudé Hvězdě Strašnice jsem zakotvil na Kompresorech (Ave Kompre). Můj druhý fotbalový domov. Jen s podporou rodiny, tehdy již manželky, jsem mohl fotbalu dávat vše včetně studia na gymnaziu a na Vysoké škole. Nejen, že mi nekladla „překážky“, ale také mě ve fotbale plně podporovala. I proto jsem mohl zvládnout jak školu, tak i fotbal. Když někdo říká, nemohu, mám školu, tak mě svrbí v ústech. Vše se dá zvládnout, ale to musíš chtít a mít podporu a to jsem měl obojí. Odevzdal jsem fotbalu a svému tehdejšímu klubu Kompresory naprosto vše, co jsem mu mohl dát. I trénováním mladých golmanských nadějí. Nastal ale den, kdy jsem z Kompre jako nepotřebný odcházel a srdce mě bolelo, zejména z toho důvodu, co jsem klubu odevzdal.
Ale po krátké a spokojené anabázi v Dobřejovicích jsem dostal nabídku z Dolních Počernic. Můj třetí a poslední fotbalový domov. Od roku 2001 jsem jako hráč prožíval nezměrné štěstí a radost z fotbalu, soustředění, kamarádi, zápasy, tréninky… 24 let, krásných a radostných. Děkuji všem mým dolnopočernickým spoluhráčům, fanouškům a přátelům. Děkuji opět manželce Petře, že jsem mohl svou fotbalovou dlouhověkost díky její podpoře protáhnout až do okamžiku, který považuji za vrchol fotbalového štěstí. Zahrát si svým synem a to nejen starším, ale i dokonce s tím o 32 let mladším v jednom zápase, v mnoha zápasech, prostě něco nepopsatelného. Slavit jeho první gól v zápase dospělých a být u toho v brance, sehrát s oběma mistrovské zápasy a radovat se z výher. A mít možnost se synem (alespoň s jedním z nich na hřišti, druhý na blízku v realizáku) sehrát i ten poslední mistrovský. To se nedá popsat slovy… Je mi z toho úzko a bolavo na srdci, ale ten krásný a bolavý pocit z lásky, který na srdci mám. Proto děkuji, že jsem to mohl prožít. Přeji to všem, kterým je to fotbalovým Pánem Bohem umožněno.
Važte si každého okamžiku, mějte své koníčky v lásce, dávejte jim vše profesionálně, byť na amatérské úrovni, budete jednou odměněni jako jsem byl odměněn já.
Važ si toho, že můžeš běhat a radovat se fotbalem a pohybem a nehledej výmluvu proč to nejde. Protože přijde čas, kdy budeš chtít, tolik moc chtít, ale už nebudeš moci…
A třeba jednou budu odměněn, že budu moci doprovodit mého vnoučka jako dědeček na fotbal…? Ale jen když jej bude chtít a bude mít rád fotbal jako jsem jej měl a mám já 🙂
Děkuji Martínkovi a Filípkovi a všem, kteří se na tom podíleli, že mi připravili tak krásný rozlučkový mistrovský zápas, na který nikdy nezapomenu a divákům, kteří mě vytvořili takovou kulisu. Je mi krásně a jsem tak šťastný!
Dolní Počernice a Bohemka FOREVER váš Martin Cicala